Galerie TIC, Brno
2014
http://galerie-tic.cz/2014/09/eugenika/
Malby a objekty Milana Housera vznikají ve velkých sériích, jež nemají pevný rozsah a často ani přesnou dataci. Důvodem není jen technologická náročnost opakovaného přelévání a dlouhodobého vysychání vrstvených barvených laků, ale i autorova „liknavost“ co se týče definitivního dokončení díla nebo ústupu od určité výrazové koncepce. Návraty ke starším pracím a paralelní výroba nových spojuje jeho poměrně rozsáhlou uměleckou činnost do souvislého a prostupného celku. Typická je pro něj orientace k „čistým“ optickým kvalitám barvy a k estetickým vlastnostem použitého materiálu včetně těch nejelementárnějších složek jako je třeba rám obrazu.
Proces opakovaného zkoušení, co materiály či náhoda dokáží, tedy nelze nikdy definitivně uzavřít. Je veden potřebou dokonalosti provedení, přičemž „dokonalost“ je proměnlivou a neurčitou, takže i nedosažitelnou hodnotou. Je veden i potřebou úplného (a stejně tak nedosažitelného) zvládnutí či ovládnutí použité technologie, které testuje prostřednictvím opakovaných zkoušek.
Aktuální výstava Milana Housera v Galerii Kabinet představuje jeho novou sérii objektů. Autorovy výrazové konstanty, jako je použití speciálních barvených laků, prvky ready made nebo důraz na konstitutivní roli technologie, zůstávají zachovány. Pokud bychom je měli konkrétněji vztahovat k jeho předchozí tvorbě, nabízí se srovnání s Leskymoidy(2008) nebo objekty jako Židle (2007) či Prostor (2008). Obdobně totiž obepínají, stahují či jinak tvarově abstrahují výchozí objekty. Namísto barvených látek Novým prvkem vystaveného souboru s názvem Bodies je využívání esteticky příznakových a emblematických předloh, které autor nechává postupnými zásahy mizet. Původní podoba je sice změněna, „překryta“ k nepoznání, ale přesto nabízí dostatek vizuálních indicií, abychom mohli přemýšlet, co bylo předtím, než se „to stalo“. Abychom si mohli představovat obraz toho, co nevidíme.
Využití suvenýrových replik antických soch, podobě jako název souboru citující obskurní výstavu preparovaných lidských těl, dodává Houserově pojetí eklektičnost a nadsázku. I sám tvůrčí postup pověšení figury hlavou dolů a její máčení v hustém laku až ztratí podobu, evokuje scény horrorových filmů nebo akcionalistických rituálů. Na tuto pitoresknost ale autor nesází. Pro instalaci zvolil standardní řešení, kdy stavbu soklů specificky ovlivnilo pouze vodorovné vyrovnání hladiny barvy na přítomných objektech. I tato podřízenost de facto exaktnímu principu potvrzuje autorovo vytrvalé napření k formálním východiskům. Ve výsledku mu jde stále a především o umocňování percepce: nejde o snahu ukazovat diváku, co zná, ale spíše předvádět to, co vnímá.
Marika Kupková
